Slovník Pojmů
Slovník Pojmů
Užívané pojmy
Ambit – neboli křížová chodba, je klenutá chodba kolem čtvercového dvora (nazývaného také rajský dvůr), zpravidla se vyskytuje u klášterního kostela příklad na sv. Kopečku u Olomouce
Ambon – vyvýšené místo ve starokřesťanských chrámech a znovu v současných kostelech odkud se při bohoslužbě čte Slovo Boží.
Apsida – je půlkruhový výklenek používaný v římské antické architektuře, architektuře románské a románsko-gotické, který plní roli presbytáře, velké kostely mohou být zakončeny několika apsidami (např. trojlodní bazilika třemi apsidami).
Církev – Společenství věřících, které se sdružují kolem Krista a jeho učení.
Dogma – Učení církve, které je považováno za nezpochybnitelné a základní pro víru.
Homilie – z řeckého homilia, shromáždění, beseda, vyučování je v běžném církevním provozu jiný výraz pro kázání, zejména při eucharistické bohoslužbě. V užším slova smyslu je homilie kázání exegetické, tj. věnované výkladu biblického čtení.
Kazatelna – vyvýšené místo v lodi kostela se schodištěm a stříškou, ze kterého promlouval kněz k věřícím při bohoslužbách; v současnosti se již kazatelna nepoužívá, nahradil ji ambon.
Kostel – též chrám či chrám Páně; sakrální stavba, zvláštním způsobem posvěcená a zasvěcená službě Boží, kde se shromažďují věřící k modlitbám a bohoslužbám (mši svaté). Téměř všechny prvky, které lze v kostele a na kostele vidět mají svůj symbolický význam, především pak orientace a tvar kostela.
Křížová cesta – rozjímavá modlitba o utrpení Ježíše Krista při jeho poslední cestě z Pilátova domu na horu Kalvárii; 2. umělecké ztvárnění utrpení Ježíše Krista o 14 zastaveních, buď ve formě křížů, obrazů v kostele nebo samostatně stojících kaplí v přírodě s vyobrazením.
Krypta – neboli skrytá kaple (z latiny), je podzemní klenutá kaple, která se nachází pod kostelem a je zpravidla přístupná; zde byly pohřbíváni světci, panovníci a významné církevní osoby.
Kůr – neboli kruchta, je vyvýšený prostor v zadní části kostela určená pro varhany, zpěváky a hudebníky, téměř vždy umístěna naproti hlavnímu oltáři.
Liturgie – z řec. λειτουργία veřejná služba, z λειτος veřejný a εργον dílo, práce znamená dnes bohoslužbu, veřejné shromáždění podle tradice a pravidel toho kterého náboženství či církve. Pravidlům pro bohoslužbu se říká ritus nebo také rituál, soustavnému studiu liturgie se věnuje odvětví teologie s názvem liturgika.
Modlitba – Úpřimná komunikace s Bohem
Oltář – vyvýšené místo v kostele, kde se přináší dar jako oběť Bohu, je to nejdůležitější místo každého kostela, je chápán jako symbol Ježíše Krista: představuje místo na němž se zpřítomňuje jediná Ježíšova oběť Otci za spásu světa; oltář je místo na němž se slaví eucharistie, je pravým středem kostela, kolem něhož se křesťané shromažďují ke společné modlitbě; v každém oltáři jsou zasazeny ostatky světců.
Oratoř – též modlitebna, místo určené k bohoslužbě, zpravidla vyšší oddělené místo v kostele (zde arcibiskupská oratoř).
Presbytář – část prostoru kostela vyhrazeného kněžím (též kněžiště či chór); je zde umístěn hlavní oltář a kněz zde koná bohoslužbu.
Sakristie – místnost v kostele, ve které jsou uloženy bohoslužebné předměty, knihy a roucha, zde se kněz a přisluhující oblékají a připravují na bohoslužbu, existuje i několik oddělených sakristií s různými funkcemi (zde dvě sakristie: vikářská a kanovnická).
Svatostánek – neboli eucharistický svatostánek (tabernákulum, sanktuárium), nejposvátnější místo v kostele určené pro ukládání liturgických nádob s Eucharistií („skříň“ na oltáři), má zde přístup pouze kněz nebo osoba knězem pověřená.
Sédes – (latinsky sedes) je latinský výraz pro místo, kde se usedá. V katolické církvi se tímto pojmem označuje trůn biskupa nebo kněze, který se nachází na oltáři. Trůn symbolizuje autoritu a vedení kněze nebo biskupa ve službě církvi. Když kněz nebo biskup slouží mši svatou, sedí na sédesu při čtení evangelia a také při homilii. V některých katedrálách a kostelech se sédes nachází jen v presbytáři, kde se slouží mše svatá, zatímco v jiných kostelích se nachází na oltáři v hlavní lodi.
Vikář – z latiny zástupce, duchovní zastupující vyšší autoritu.
