Slavnost Všech svatých a Vzpomínka na všechny věrné zemřelé - Dušičky
Slavnost Všech svatých
Tento svátek vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu všech olympských bohů) Panně Marii a všem svatým mučedníkům 13. května 609. Avšak na křesťanském Východě se slavil společný svátek všech mučedníků již od 4. století. Od 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) 1. listopadu. Toto datum se ustálilo snad proto, že u Keltů začínal v tento den nový rok. Slavení svátku Všech svatých se brzy rozšířilo a v Římě se slaví pravidelně od 9. století. Jde o společnou slavnost lidí, kteří již vstoupili do „nebe“, to znamená do stavu svrchovaného a konečného štěstí ve společenství s Bohem a se všemi, kteří jsou spojeni s Kristem, který svou smrtí a zmrtvýchvstáním nebe „otevřel“. Toto tajemství společenství se samotným Bohem překonává jakékoliv chápání a jakoukoliv představivost. Bible o tom mluví obrazně: život, světlo, pokoj, svatební hostina, víno, království, otcův dům, nebeský Jeruzalém, ráj: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují.“ (1Kor 2,9)
Památka všech zemřelých
Lidově označovaná „Dušičky“, je vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou dokonale připraveni ke vstupu do této skutečnosti a jsou ve fázi „očišťování“. Církev – s odvoláním na některé biblické texty – nazývá toto konečné očišťování „očistcem“. Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici a vzpomínka na mrtvé je součástí každé mše. Po stanovení slavnosti Všech svatých na 1. listopad se začíná Vzpomínka na všechny zemřelé slavit v následující den. Její veřejné slavení se objevuje po roce 998 ve francouzském benediktinském klášteře v Cluny. Od 11. do 13. století se památka rozšířila do dalších zemí a od 14. století zdomácněla v Římě. Od roku 1915, kdy v první světové válce zahynulo veliké množství lidí, mohou kněží celebrovat toho dne tři mše.
V tyto dny lidé častěji než jindy navštěvují hřbitovy a hroby svých zemřelých, zdobí je květy, věnci a svícemi, které jsou symbolem života, a modlí se za mrtvé. V minulosti se v některých vsích na českém a moravském venkově peklo zvláštní pečivo zvané „dušičky“, jímž se obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudí lidé.
Odpustky pro zesnulé
Plnomocné odpustky pro duše zemřelých, které potřebují očištění, můžeme získat prvních osm listopadových dnů. Podmínkou jsou známé úkony:
- - přijetí svátosti smíření
- - Eucharistie
- - modlitba na úmysl Svatého otce (Otče náš a Zdrávas či jiná modlitba)
Dále je třeba se na hřbitově pomodlit za zemřelé (stačí v nitru). Od poledne 1. 11. do půlnoci 2. 11. je možné tyto odpustky pro duše v očistci získat návštěvou kostela spojenou s Modlitbou Páně a Vyznáním víry. Předpokladem je, že pokřtěný (neexkomunikovaný) katolík, který je ve stavu milosti aspoň po předepsaných úkonech, má úmysl odpustek získat a nemá sebemenší zalíbení v hříchu.
Zmiňovanou svátostnou zpověď stačí přijmout v několikadenním rozmezí. Na jejím základě lze získat více odpustků, avšak pro každý odpustek zvlášť je nutné přijmout Svátost oltářní a pomodlit se předepsanou modlitbu. Za jeden každý den se získá vždy jen jeden plnomocný odpustek. Při obtížích mohou předepsané skutky zaměnit zpovědníci za jiné anebo se bude jednat o odpustek částečný.
Boží vůlí je náš věčný život ve svatosti. Opakem je život v pekle určeném ďáblu a jeho pomocníkům. Bude-li na věčnosti dobro a zlo odděleno a s Bohem může setrvávat jen co je svaté, moc na výběr nemáme. Věčný život je někdy zesměšňován z obav, jindy ze strachu popírán, možná by se dalo říci coby psychická obrana proti přijetí takové skutečnosti. Je však nelogická, když mnoho faktů ukazuje na to, že člověk smrtí existenci nekončí. Mnohem rozumnější, než zavírání očí je žít tak, abychom věčnost radostně přijali z Boží ruky. Potom i my se budeme moci stát příkladem pro všechny, mezi nimiž jsme žili.
Všichni jsme povoláni ke svatosti, k níž máme dojít působením Ducha Svatého, necháme-li se od něj oživovat a přetvářet. Druhý vatikánský koncil nám říká, že křesťanská svatost není ničím jiným než plně prožívanou láskou. – Jak připomněl papež František. - „Bůh je láska, kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“ (1 Jan 4,16). Pro takové prožívání lásky jsme byli stvořeni a máme k němu dojít podobně jako už došli ti, jejichž svátek dnes slavíme.
Tuto slavnost by patřilo pojmout i jako dík Bohu za to, co pro naši spásu vykonal a stále koná.
MODLITBA
Všemohoucí, věčný Bože, Tvoji svatí jsou pro nás příkladem a pomáhají nám na cestě k Tobě; při dnešní slavnosti si je všechny společně připomínáme a ve společenství s nimi Tě prosíme: vyslyš nás a pro jejich zásluhy nám dávej všechno, co potřebujeme k jejich následování. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
