Svatá Terezie od Ježíše
Svatá Terezie se narodila 28. 3. 1515, jako potomek šlechtického rodu Cepedú, v Avile ve Španělsku. Byla třetí z deseti dětí, ve druhém manželství Dona Alfonse Sanchez de Cepéda s Doňou Beatricí de Ahumadou. Terezie měla příjmení po ní Z předchozího manželství měla ještě dva sourozence.
Velmi brzy se Terezie naučila číst a oblíbila si životopisy svatých, které na osamělých místech četla i svému bratru Rodrigu. Společně pak chtěli napodobovat světce a zatoužili i po mučednické koruně. V dětství se nejvíce cítila oslovena příběhem o setkání Pána Ježíše se samaritánkou u Jakubovy studně. Proto často opakovala prosbu samaritánky a obracela se na Ježíše slovy: "Pane, dej mi té vody, abych nežíznila" (Jan 4,15).
Ve 14 letech jí matka zemřela. Náhradou za ni si zvolila Pannu Marii, ale nedbala zprvu o její vedení. S náruživostí se pouštěla do četby o milostných dobrodružstvích rytířů a povolovala v duchovním životě. Byla marnivou a libovala si ve společnostech, kde jí lichotili. Ke světským marnostem ji nabádala teta i někteří strýcové. Později říkala: "Kéž by je k nám otec nepouštěl" a celý život litovala, že v mládí podléhala lichotkám.
V 16 letech ji otec poslal za účelem lepší výchovy k augustiniánkám do kláštera P.M., Matky Božské milosti, ale tamní prostředí neprospívalo jejímu zdraví. Z důvodu onemocnění se musela po půldruhém roce vrátit.
V té době se nechala ovlivnit četbou v listech sv. Jeronýma o životě zasvěceném Bohu. Rozhodla se pak pro vstup ke karmelitkám, ale otec ji odmítl pustit. Odešla proto 22. 11. 1535 tajně ke karmelitkám do kláštera Vtělení a požádala o přijetí. Po roce oblékla řeholní hábit a 3. 11. 1537 složila řeholní sliby. Terezin otec její rozhodnutí nakonec toleroval a dal jí do kláštera slušné věno. Zčásti kvůli podmínkám v komunitě, zčásti pro svou vlastní duchovní nezralost prožívala Terezie těžké vnitřní boje, než dospěla k tomu, co sama nazývá „svým obrácením“ (ve věku 39 let). Nicméně od tohoto okamžiku – podporována svými duchovními vůdci – začala dělat velké pokroky na cestě dokonalosti.
V roce 1560 poprvé zazněla ve společenství sester myšlenka „obnoveného Karmelu“, v němž by se řehole zachovávala věrněji než doposud. Tato myšlenka se stala skutečností o dva roky později, kdy byl založen klášter sv. Josefa – klášter bez vlastních příjmů, v němž „se žilo podle prvotní řehole“. O pět let později obdržela Terezie dovolení generálního převora řádu, Giovanniho Battisty Rossiho, aby založila další ženské kláštery a rovněž dva kontemplativní kláštery bratří, které by byly reformovanými protějšky sesterských klášterů a jejichž bratři by se mohli o sestry duchovně starat (později se členové reformy nazývali „bosí“).
Když Terezie umírá, čítá reforma 17 klášterů mnišek. Rovněž komunity bratří rychle překročily původně zamýšlený počet. Některé byly založeny s dovolením generálního převora Rossiho, jiné – zvláště v Andalusii – proti jeho vůli, s odvoláním na souhlas apoštolského vizitátora, dominikána Vargase, a mladého bosého karmelitána Jeronýma Graciána (blízkého duchovního přítele Terezie, před nímž Terezie učinila slib, že udělá vše, oč ji požádá, nebude-li to v rozporu s Božím zákonem).
Následovala řada neužitečných a bolestných hádek a sporů, které se ještě zhoršovaly zásahy světských autorit a dalších osob zvnějšku a které trvaly až do roku 1581, kdy byla schválena vlastní provincie bosých bratří a sester. Tehdy mohla Terezie napsat: „Teď jsme konečně všichni v pokoji – bosí i obutí – a nic nám nemůže bránit sloužit Pánu.“
Svatá Terezie je jednou z nejdůležitějších osobností, které v dějinách ovlivnily katolickou spiritualitu. Její díla – zejména čtyři nejznámější (Život, Cesta dokonalosti, Hrad v nitru, Kniha o zakládání), společně s díly více historickými – obsahují nauku zahrnující celý proces růstu duchovního života od prvních krůčků až k hluboké důvěrnosti s Bohem v samém středu „hradu nitra“. Její dopisy nám Terezii zároveň ukazují jako osobu velmi aktivní a zaneprázdněnou nejrůznějšími záležitostmi každodenního života.
Její nauka o sjednocení duše s Bohem (nauka, kterou ona sama důvěrně žila) vyrůstá z tradice Karmelu, z tradice, k níž ona přispěla tak významným a vynikajícím způsobem, že ji obohacenou předává nejen svým synům a dcerám, ale celé církvi, kterou milovala a které sloužila tak velkodušně. Když v roce 1582 umírala, bylo jí útěchou a radostí, že směla prohlásit: „Umírám jako dcera církve.“
Za blahoslavenou ji prohlásil papež Pavel V. 24. 4. 1614 a papež Řehoř XV. ji 12. 3. 1622 kanonizoval. Dne 29.9 1970 byla Pavlem VI. prohlášena jako první za učitelku církve.
Svatá Terezie vynikla jako učitelka modlitby. Stručně ji definovala slovy: "Modlitba je úkon lásky." O modlitbě říkávala: "Modlitba není záležitostí mnoha slov, ale mnohého milování".
V pojednání o modlitbě zdůraznila potřebu dobrého svědomí a jako tři předpoklady disponující i ke kontemplaci uvedla vzájemnou lásku, odpoutanost od stvořeného a pravou pokoru, kterou považovala za nejdůležitější. Vnitřní modlitba byla pro Terezii pramenem duchovního života. Rozvíjení důvěrného vztahu přátelství při častém rozhovoru o samotě s tím, o němž víme, že nás miluje. Nelze se modlit slovy a mít srdce odpojené. Ježíš na to téma říká v evangeliu: "Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov." (Mt 6,7)
| Patron: | Španělska; všech karmelitánských společenství, španělských spisovatelů; vzývána v duchovní nouzi, pro pomoc v oblasti modlitby a vnitřního života; při nemocech srdce a hlavy |
| Atributy: | karmelitka, kniha a psací brk, planoucí srdce, písmena IHS; anděl s ohnivým šípem, holubice - symbol Ducha svatého, trny, někdy i křížek se čtyřmi drahokamy |
MODLITBA
Bože, Tys osvítil svatou Terezii působením svého svatého Ducha, aby ukazovala církvi cestu k dokonalosti; prosíme Tě, dej, ať je nám její nauka pokrmem na této cestě, abychom tak jako ona toužili po opravdové svatosti. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
