Význam Liturgie
Slovo liturgie pochází z řečtiny a znamená každou veřejnou službu pro lid či stát, v Novém zákoně bohoslužbu. Ozývá se v něm i slovo laik, které v Novém zákoně označuje každého, kdo patří k Božímu lidu, do něhož byl včleněn křtem, na rozdíl od nepokřtěných, kteří k lidu nepatří (1Pt 2,10). Slovo liturgie tak znamená všechna bohoslužebná shromáždění církevní obce, při nichž Kristus skrze Ducha svatého ve zvěstování a spásných znameních nabízí věřícím podíl na svém velikonočním tajemství (srv. kap. 4), a vykoupenému člověku umožňuje díkem a chválou odpovídat Otci.
Liturgie, bohoslužba, tedy neznamená především činnost obce, nýbrž spasitelné jednání Boží vůči nám, Boží službu jeho obci. Proto také dříve často užívaný pojem kultu nevystihuje podstatu liturgie, protože označuje primárně konání člověka, to jest uctívání Boha. V liturgii totiž jedná především Bůh v Ježíši Kristu, a to slovem a znameními (srv. kap. 18), která přinášejí spásu, a teprve potom člověk na Boží volání odpovídá díkem a chválou Otci, spolu s Kristem a skrze něho v Duchu svatém. Liturgii lze takto chápat jako dialog mezi Bohem a člověkem: od Boha k člověku, a od člověka k Bohu. „Tak se v liturgii skrze smyslová znamení naznačuje a vždy svým vlastním způsobem uskutečňuje posvěcení člověka. Liturgie je také veškerá veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy“ (liturgická konstituce II. vatikánského koncilu – v dalším zkracujeme LK – , čl. 7).
S tímto dvojím zaměřením liturgie se setkáváme na mnoha místech konstituce o liturgii i v dalších prohlášeních Druhého vatikánského koncilu a v dokumentech k reformě liturgie z posledních třiceti pěti let. Přitom se sestupný, spasitelný aspekt obvykle uvádí na prvním místě. To odpovídá i celým dějinám spásy od počátku. Iniciativa vychází vždycky od Boha; Bůh volá svůj lid, a ten mu může patřičně odpovědět. Tak je liturgie slovem a odpovědí, darem a darem opětovaným. Aktualizuje se v ní nově smlouva mezi Bohem a člověkem. Z těchto dvou aspektů liturgie se onen spásonosně sestupný děje hlavně ve svátostech a v čtení Písma, kdežto kultický aspekt, vystupující od člověka k Bohu, především v modlitbě a v eucharistii, nakolik je obětní slavností. Žádný z obou aspektů nikdy nechybí. Takže svátosti nejsou jen modlitbami zarámovány, ale samy jsou ve svém nejvnitřnějším jádře modlitbou, nebo jako u křtu vyznáním víry.
Tuto skutečnost však zatemňovalo a dosud zčásti zatemňuje právní chápání liturgie, které pochází hlavně ze středověku a dávno ještě není zcela překonáno. Jeho příkladem je při eucharistické slavnosti výraz „slova ustanovení“; tato slova nejsou žádným čtením nebo dokonce formulí, nýbrž ústřední částí velké anamnetické (tj. spasitelné jednání Boží připomínající) a eucharistické (tj. děkovné) modlitby. Jiným příkladem mohou být formule při udílení svátostí, jako „Já tě křtím...“ nebo „Uděluji ti rozhřešení...“. Mnozí tyto formule dodnes pokládají za jedinou důležitou část při přijímání svátosti. Nový liturgický řád přitom zdůrazňuje (např. ve všech „pastoračních úvodech“ nebo poznámkách /rubrikách/ příslušných liturgických knih), že podstatné jsou i další prvky, zejména modlitby k žehnáním a svěcením, např. při křtu modlitba k svěcení křestní vody. V nich se zřetelně ukazuje věroučný obsah jednotlivých liturgických slavností. Také naopak ovšem modlitba, vystupující k Bohu, zprostředkovává spásu. A ani oběť není jen vzestupná, nýbrž rovněž podstatně zprostředkuje spásu: „Tělo, které se za vás vydává“, zdůrazňují slova v ustanovení eucharistie.
Přitom je liturgie vždycky „výkonem kněžského úřadu Kristova“, neboť každá liturgická slavnost je jakožto „dílo Krista kněze a jeho těla, církve“ v pravém smyslu slova svatým jednáním, jehož účinnosti se žádné jiné jednání církve co do úrovně a míry nevyrovná (srv. LK 7). Takže definice liturgie by mohla znít: Liturgie je zpřítomňování Nové smlouvy mezi Bohem a člověkem, uskutečňované lidem Božím skrze přítomného Krista v Duchu svatém prostřednictvím účinných znamení a v právoplatném uspořádání, a to jako pokračování Kristova kněžství mezi jeho vyvýšením a jeho druhým příchodem, jímž nadejde Boží království.
Pojem liturgie zahrnuje všechna bohoslužebná shromáždění křesťanské obce, při nichž je v ní Kristus přítomen, aby posvěcoval lidi a oslavoval Otce – tedy nejenom slavnost eucharistie, nýbrž i slavení ostatních svátostí, jež člověka začleňují do eucharistického společenství (v iniciačních, tj. začleňovacích svátostech křtu, biřmování a prvního přijímání) nebo mu pomáhají ve zvláštních situacích utrpení (ve svátosti smíření a svátosti nemocných) anebo ho uschopňují ke zvláštní službě církvi (ve svátosti manželství a ordinaci na jáhna, kněze a biskupa).
V rámci poslání církve „je liturgie vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“ (LK 10), tedy konání křesťanské obce, „jehož účinnosti se žádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná“ (LK 7). To platí o každé liturgické slavnosti, zejména však o slavení eucharistie, neboť ta „je zdrojem i vrcholem celého života církve“, jak říká Konstituce o církvi, „středem a vrcholem celého života křesťanské obce“ podle Dekretu o službě biskupů, „dovršením církve“ podle Dekretu o misijní činnosti a „dovršením kněžské služby“ podle mnoha dalších míst koncilních dokumentů.
Pro nejmenší máme zde instruktážní VIDEO
Teď jsme si samozřejmě stihli o liturgii, a zvláště o slavení mše svaté říci jen pár myšlenek, ale v následujícím pokračování "Mše svatá z blízka" se postupně vrátíme podrobně i k tomu, co se týká prostoru slavení, liturgických předmětů a zejména pak z kroku na krok celé mše svaté.
Do té doby tě milí čtenáři chci povzbudit, aby si to, co jsi si přečetl aplikoval na chrám, do kterého ty chodíš, všímal si ostatních kostelů, aby i toto ti pomohlo pak prožívat mši svatou živější a hodnotnější.
